Jste hnusnej a vaše košile je taky hnusná

“Jste hnusnej a vaše košile je taky hnusná”, a ještě než odešla, tak mezi dveřmi zvolala “Debil” a třískla s nimi.

Tahle věta mi utkvěla v paměti. Prohlásila ji jedna paní na mou adresu, když přišla na podatelnu operátora s tištěnou reklamací, kde jsem tehdy pracoval. Byla to podatelna, tudíž jsme tyhle věci nevyřizovali ústně, ale jen přijímali dokumenty. Proto jsem jí posílal na recepci, kde by to s ní řešili. Ona ale nechtěla s někým jednat, stačilo jí, aby si zanadávala.

Bylo to očividné. Byla frustrovaná a cítila určitou nespravedlnost. Já byl člověk, kterého vnímala jako viníka celé situace, přestože jsem s jejím problémem neměl nic společného.

Jak moc si na nás někdy úplně cizí lidé chtějí smlsnout. V mém případě je zřejmé, že to se mnou nijak nesouviselo, ale v jiných případech máme pocit, že to je i naše věc, přestože sloužíme druhým pouze jako hromosvod jejich záležitostí.

Samozřejmě jsou i situace, kdy to s námi nějak souvisí, a je dobré zkusit to nějak v klidu řešit. Občas je však nejlepší se s tím člověkem moc nebavit, a nenechat se vyprovokovat ke slovní přestřelce, obzvláště pokud rozpoznáme, že jsme skutečně jen jeho hromosvod

My nejsme povinni nějak reagovat nebo se okamžitě bránit. Můžeme si dát odstup, nechat to chvíli odeznít. Často se i ten druhý člověk naladí na náš klid, pokud jsme silní a dokážeme si ho udržet.

Na hádku musí být alespoň dva, když druhým nedáme munici a nenecháme se do konfliktu vtáhnout, může skončit dřív než vůbec začal.

Trénujme okamžité nereagování a agresivní chování zkusme opětovat laskavostí. Málokdo nás chce skutečně napadnout fyzicky, a slova která říká, si nemusíme brát hned osobně.